Skladba týdne

Znáte to, máte chuť si do svého miláčka, vypucovaného do lesku, v mém případě právě třeba mobilního telefonu x-té generace nahrát nějaký ten software. Nevíte co to udělá a jak to přesně bude vypadat anebo fungovat. Dáte si instalaci a ta se nezdaří. Pokud se zdaří, tak ta aplikace po svém spuštění nefunguje třeba korektně a když už funguje správně zjistíte, že ten software stojí za starou bačkoru a nehodláte s ním už nic mít.

V tuto chvíli přichází na řadu odinstalace. Bohužel, mobilní Windows (a nejen ty) trpí stejným neduhem jako všichni členové rodiny OS Windows. Nějak nám to začíná bopnat a narůstat a všude vznikají nějaké ty soubory navíc, logy, nastavení, záznamy v registrech apod. Jen málokterý produkt má odinstalaci takovou, aby člověka zbavila veškerého balastu, který software přinese do operačního systému a jeho adresářové struktury. Za čas se systém stává pomalím cvalíkem a jeho stabilita úměrně klesá s další přidanou a odstraněnou aplikací.
Přičtu-li k tomu fakt, že se mnohdy výrobci software ani zbla nenamáhají vůbec aplikace dělat podle doporučení Microsoftu a dopouštějí se zásadních prohřešků v pravidle designu aplikace a její integrace do OS, je výsledkem naprostá katastrofa. Štve mě, že mnoho výrobců software obecně má dojem, že právě ten jejich software je v operačním systému jedinečný a má právo se v něm rozprcnout do všech zákoutí a vládnout. Mnohdy se instalují zbytečné plug-iny, samo-pseudo-aktualizační utility, proprietální změny v konceptu a struktuře OS, mění uživatelská nastavení s dotazem anebo bez dotazu, šmírují data, bezděčně komunikují s internetem apod.
Díky těmto neduhům jsem již před mnoha léty došel k závěru, že software, pokud jej pokládám za neznámí anebo potenciálně nebezpečný, testuji zásadně ve virtuálním prostředí. Pro platformu “desktop/server” Windows je tato možnost velice jednoduše dostupná, třeba díky známému produktu Virtual PC anebo řešení od VMware, anebo i jiným. Pro mobilní platformu jsem se okamžitě začal pídit po podobné záležitosti a velice rychle jsem uspěl. Sám Microsoft nabízí k dispozici virtuální mašinku na testování. K dispozici jsou image s různými verzemi Windows Mobile a to včetně jazykových mutací v nějakém základním sestavení. Kdo chce vynikající a hlavně výborně fungující emulátor prostředí Windows Mobile s jednoduchou obsluhou a instalací má jí mít. K dispozici je i sofistikovanější prostředí emulace operátora GSM a to vše lze velice snadno integrovat do vývojového balíku Visual Studia. Osobně sám netuším jako na tom Visual Studio je právě s integrací tohoto emulátoru mobilních Windows ve své instalaci… přeci jen již neprogramuji a s Visual Studiem jsem přišel naposledy do styku jen při testování ASP.NET a už ani nepamatuji.

Standalone Device Emulator 3.0
Windows Mobile 6.1 Images (EN)
Windows Mobile 6(only) Localized Emulator Images

Pro vlastní provoz si stačí stáhnout pouze lokalizovaný image emulátoru. Ten jednoduše nainstalovat a tradáá. Spustit. Dle obsahu image máte na výběr několik možností. Já jsem si instaloval pouze verzi WM Standart a ta se může spustit buď normálně, v QVGA anebo v módu “na ležato” (landscape).
Práce s emulátorem je intuitivní a jednoduchá. Lze si i namapovat nějakou složku na lokálním disku a tu používat jako “paměťovou kartu” - jak elegantní. Emulátor se může připojovat i na mapované COM porty, takže lze využívat i hardware jako je třeba externí GPS a testovat jí a kompatibilitu navigačního software, anebo demoverzi. Lze i nasdílet síťovou kartu a simulovat tak připojení k internetu. Tuším, že je zde možnost i simulovat prostředí mobilní sítě GSM pomocí příslušného správce, ale tak dalece jsem to nepotřeboval testovat, takže netuším jak a kudy na to (popravdě jsem si s tím trošku hrál, ale nějak jsem nepřišel na to, jak to rozchodit). Emulace je výtečná a rychlá. Lze spouštět i různé hry a ty i dokonce hrát! Náhrada za fyzický stroj je tak naprosto dokonalá a plnohodnotná. Tušim, že lze přes správce emulovaných zařízení dát vlastní emulované zařízení i do virtuální cradle (zadokovat) a používat tak synchronizaci (nezkoušel jsem).
Tuhle hračičku doporučuji všem hnípalům jako jsem já. Budu rád za další přínosné poznatky z vašeho bádání. Je to celkem zábava ;o) na dlouhý nudný večer. Každopádně mě tahle záležitost napomohla otestovat tuny software a demoverzí, aniž bych si jedinou z nich musel přímo nahrát do svého telefonu. Navíc, lze testovat běh aplikací instalovaných na paměťovou kartu. Prostě provedete instalaci na virtuální paměťovou kartu v PC. Instalaci přenese do vašeho mobilního zařízení na skutečnou paměťovou kartu a pokud aplikace běží i po přenesení máte vyhráno. Jedná se o aplikaci bez nutnosti jí příště instalovat do vašeho telefonu, a vy si klidně udělejte hard reset na telefonu a nového zástupce do nabídky start - pokud není problém s registrací aplikace, kterou je zřejmě nutné po takové akci provést znovu – záznamy v registrech a nastavení jsou samozřejmě fuč. Ale i pro tento případ existuje řešení, aplikace podobná editoru registru, který dokáže zjistit změny v registrech během instalace a po ní, přičemž vám vygeneruje .reg soubor s nastavením zřejmě dané aplikace (nutno vizuálně zkontrolovat). Na název téhle aplikace si nevzpomínám, ale vím že existuje, dříve jsem jí používal v práci.
No a to by asi tak bylo všecko ne?

Někdy člověk míní a život mu to pod rukama mění. Někdy stačí jen pomyslet na nějakou věc a ona se dokáže vyjevit a podbízet na stotisíckrát. Anebo to je tak, že je to tu celou dobu s námi, ale jen to naše soustředění jinam nedává oné věci šanci nás upoutat. Jak moc čarodivné je to, když si člověk něco usmyslí, a ono se to podbízí! Jak moc překvapující je to, pokud se člověk úpěnlivě snaží soustředit svojí pozornost směrem někam, aby zjistil, že se chvilku “nedíval” a ona mu ta šance unikla, protože právě v ten moment nastala ona konstelace, potřebná… Ale ve výsledku je to pak vždy tak nějak půl na půl. Prostě někdy se zadaří, někdy vůbec a někdy je to mezi…

Trošku filozofický úvod k jinak pragmatické záležitosti. Jsem skutečně dlouholetý vlastník jednoho mobilního telefonu. Nemyslím tím jedné značky, ale jednoho fyzického kusu. Vždyť považte a jukněte na svého miláčka, nebo zavzpomínejte na toho předchozího… Kolik z vás si může říct, že jej měl více jak 6 let?
Moje Nokia 6310i je stará právě tolik… Koupil jsem si jí tehdy za plnou palbu, bratru tehdy cca 12500,- ! (dnes vnímám svojí bláhovost platit peníze za takovou zbytečnost jakou telefon je), neblokovanou, krátce na to, co byla uvedena trh. Tuším, že to byl nějak listopad 2002, protože krátce na to jsem se poznal se svojí nynější ženou a víme oba, že jsem jí tímhle technooidním kouskem uchvátil ;o). V té době jsem bydlel doma u maminky a jedinou mojí životní starostí bylo, že zejtra jdu do práce a pak přijde vejplata, případně pudu někam zapařit. Dlužno dodat, že jsem si mobil tehdy koupil na splátky u Homecreditu. Byla to doba, kdy jsem měl sice “holý zadek”, ale luxusní telefon. Telefon co neměl hnusnej zelenej display, ale byl nádherně světlomodře podsvícen. Nebyl z obyčejného černého plastu, ale luxusně stříbrný. Navíc měl “takovou” obrazovku, že všichni čuměli, když jsem seděl ráno v šeru, v autobusu, a jakoby “nonšalantně” jsem si kontroloval na mobilu, kolik že je to těch hodin a proč už nejedeme. 
Vzpomeňte si na to, že to byla doba, kdy se první mobily s barevnou obrazovkou teprve uváděli na trh a ještě vůbec nebylo jisté, zda-li nějak tahle novinka uspěje. Před tím jsem vlastnil taky Nokoji a to nesmrtelnou klasiku 5110, kterou pokládám za legendu mezi telefonama. Vzdejme jí hold stejně tak jako mojí prvopůvodní Motorole d520 s vysouvací anténou! 
6310i byl stylový manažerský phone, jež jsem využil na maximu. Synchronizace a plánovací kalendář jsem používal. Kontakty a záloha sms byla pro mě samozřejmostí. Naopak, bohužel díky špatné nokijácké implementaci bluetooth jsem nikdy moc tohle rozhraní nepoužíval. Zato jsem využíval “peněženku” aka úschovnu na hesla. Software jsem měl později aktualizovaný, což mělo výrazný vliv na stabilitu telefonu. Wapoval jsem, používal jsem jej jako první moje domácí připojení k internetu (pouze tak akorát na mejly, páč to bylo čertovsky drahý). Výdrž na baterky tohodle mého kusu byla jedním slovem – ne u vě ři tel ná! Bez vypnutí s telefonováním a občasným psaním sms vydržela běžet Nokie na počátku okolo 14-18 dní !!!, nyní po té době to spadlo již na 7-10 dní!!! Za celou dobu jsem měl pouze dvě baterie, resp. tu originální jsem asi po dvou letech vyměnil za tenkou 1200mAh. Co se týče konstrukce, vydržel tenhle můj miláček naprosto všechno a se mnou. Prach, vlhko, pády… neměla to se mnou jednoduchý, holka. Za tu dobu se už ale jasně zářivá modř podsvícení změnila na pobledlou lampičku mrzké kvality. Jinak tomu telefonu není vůbec nic.
Tenhle telefon mě ukázal jiný svět. Svět plné funkcionality, spolehlivosti a výdrže. V jednoduchosti byla síla.

Doba však postoupila a mezitím přišli polyfonní vyzváněcí tóny, skutečně barevné displeje, rádia v telefonech, štíhlé mobily, V-čka, mp3 vyzvánění, dokonalejší data, první mobilní prohlížeče internetu, dotykové obrazovky, uživatelsky příjemná a vysoce sofistikovaná ovládání, pohybové senzory, videohovory, televize v mobilu, navigace. Z telefonů se stalo něco, co může být dámské vs pánské, stylové vs manažerské, anebo walkman vs herní konzole.
Při pohledu dnešní optikou na můj dosavadní telefon, vypadá naprosto beznadějně zastarale, si člověk posteskne, a zcela okouzlen novou možnou funkcionalitou začne jednat. Nejdříve jsem sám sebe utvrzoval v přesvědčení, že tohle všechno prostě nepotřebuji. Jsem konzervativní uživatel telefonů a zajímá mě na nich ze všeho nejvíc to, jak se s nimi volá a tak podobně. Pak přišlo HTC se svým Diamondem a já jsem byl už pevně rozhodnut, že pokud bych někdy jednou potenciálně měnil, tak za něco takového. Jediné co mi vadilo je to, že se jedná více o PDA než o telefon. Chtěl jsem víc telefon, než PDA. Vnímám dotykovou obrazovku jako super věc, ale pro mě a z mého pohledu naprosto nepraktickou a nebezpečnou věc. Mám za to, že velká plocha displeje přímo vybízí k promáčknutí anebo jinému druhu poškození. Chápu, že je to spíš fobie než racionální vysvětlení, ale tak to je…

Jsme lidé, zvířátka a “iracionální”, pudové chování je nám vlastní. Davové mánie, senzace, stimulace, adrenalin, dopamin, hormony, drogy, dogmata, preference, geny a DNA… někdy mám pocit, že náš život se skládá více z chemických reakcích než z nějakého mentálního, natož intelektuálního duchovna. Ale zpátky k telefonům.

Chtěl jsem si koupit něco co by mě uspokojilo v tom, že půjde o telefon, ale pokud možno s co největším portfoliem vlastností dnešních “PDA” telefonů. Věřte tomu nebo ne, ale HTC je natolik vynikající firma (HTC= High Tech Corp.), že má ve svém portfoliu přesně takový stroj! Vnímám firmu HTC jako naprosto ojedinělého vývojového leadera v segmentu mobilní telefonie. Nehledím nyní na to jaký obrat mají, anebo jak moc jde o malou/velkou firmu oproti matadorům trhu Nokia/SonyEricsson/LG/Samsung/Motorola apod. HTC nabízí a má ve svém portfoliu strojky, které hrají! Mají vše co by, dle mého názoru, dnešní mobilní zařízení měli umět všechny bez výjimky. Výbava, provedení a vlastní cesta je to co HTC v mojich očích vyzdvihuje nad ostatní. Přijde mi to něco podobného jako v segmentu procesorů v době slávy AMD.

Jak se kupuje mobil

Vyhlížel jsem vyhlížel. Projel jsem internet horem dolem skrz a napříč. Zjistil jsem, že takové HTC s740 se dá sehnat za různou cenu. Cena se pohybovala v rozmezí 6000-11500,-?!? Divíte se, já už ne. Ekonomika a svět je sračka a podle mojí teorie, zjednodušeně, ve své podstatě nelze stanovit rozumnou/rouzměj správnou/ cenu za takové zboží. Hodnotou je to věc třeba za 3000-5000,-. Zbytek tedy 1000-6500,- jsou peníze pro různé druhy pijavic, které můžou upíjet jen díky tomu, že někde v Číně sdírají z lidí kůži (obrazně řečeno) a místo, aby z tejhle peněžní rejže něco měli, mají za to maximálně tu rejži k jídlu, na víc už nedosáhnou.
Našel jsem tři obchody s podobnou cenou pod 6000,-. Dva byli naprosté noname. Jeden “značkový”. Byla to Mobilka z obchodní skupiny Mall.cz, což jsem se divil, páč jsem měl Mall.cz za vydřiduchy. Podal jsem briskně objednávku a třásl se, páč jsem měl za to, že v tom něco bude. Třeba, že mi zavolají a řeknou:”Víte měli jsme tam chybu, cena je taková a taková”. Naštěstí se nestalo, objednávka byla potvrzena. Jenže háček se objevil. Doba dodání 20 dní. Trpělivost je moje druhé jméno (LOL) a tak jsem se dal do čekání a do snění, co všechno bude můj nový holobrádek umět. Mezitím jsem sháněl paměťovou kartu a příhodné pouzdro na opasek.

Nosím mobil pouze na opasku, jsem na to zvyklej a poznám tak velice rychle, jemným nenápadným pohybem, když jej nemám. Na krku, v kapse anebo jinde mobil nenosím. Každej jsme nějak upečenej a zvyklej.
Vybírat nebylo moc z čeho. K dispozici přímo pro tento telefon bylo jenom pouzdro Krusell. Pořídil jsem tedy velice výhodně Krusell Orbit FLEX se sponou za opasek. Když pouzdro přišlo, byl jsem zaskočen jak moc maličkaté je. Ve výsledku opticky skutečně nepůsobí s740 “ne tak obrovsky” jako moje dosavadní Nokia. Systém pouzdra se skládá ze spony vyztužené pružným plechem, což funguje jako kulík. Navíc má tlačítko na odjištění vlastního pouzdra a jeho sundání z opasku/spony. Do oka pouzdra se zasouvá redukce, co má čep s přírubou, co zapadne do spony. Redukce se pouze poprvé zacvakne do pouzdra a pak se již jen zasouvá a vysouvá ze spony. Bohužel díky této redukci telefon trošičku nepříjemně odstává od boku, takže má člověk pocit jako kovboj na divokém zápase okolo dvanácté, kdy se bude co chvíli tasit. Lze si však rychle přivyknout.
Má to drobnou výhodu oproti předešlému jednoduchému pouzdru. Telefon se díky přírubě na sponě otáčí, takže když si člověk sedne, telefon se někam nakloní a nezapíchne se tak do židle (čímž jsem chtěl říct, že se tak eliminuje dřívější snaha telefonu vysouvat se z opasku). Proti vysunutí je spona chytře vymyšlena tak, že na konci kulíku je zobáček. Bohužel vše působí celkem dost plasticky, takže doufám že to snad něco vydrží i do budoucna. Výhoda upínání spočívá v celkem robustním zajištěném telefonu na opasku oproti jednoduché sponě. Drobnou nevýhodu vidím v tom, že obal nekryje telefon zcela po celém jeho obvodu, což jsem prostě nepochopil, proč té kůže nemohlo být ještě o trochu víc. Pouzdro má dostatečné krytí displeje a bohužel i hardwarové klávesnice telefonu (průhledným plastem). Telefon je v pouzdru zajištěn právě za HW klávesnici. Bohužel toto řešení snižuje citlivost při psaní na ní. Vyloženě to nevadí, ale člověka to vede k vyšší pozornosti při vymačkávání jednotlivých kláves. Snad ta folie časem trošku poleví (vymačká) a psaní se tak usnadní. Celkové zpracování na výbornou. Kůže je náramně pečlivě prošita a je to skutečně kůže. Pouzdro má uvnitř ještě přihrádku na paměťovou kartu i včetně redukce a “tajnou” zónu, kam jsem strčil několik stovkových papírků. Budou se určitě někdy hodit.
Paměťovou kartu SDHC jsem hledal s parametry 8GB Class 6. Výhodou by měla být rychlejší práce s daty. To je však velice závislé mnohdy i na samotném zařízení. Přesto i tak mám lepší pocit (a jsme zase u té “iracionální” chemie), že rychlost paměťové karty nebude přílišnou brzdou oproti jiným Classům. Pro dnešní mobilní zařízení jsou dostupné dříve nepředstavitelné paměťové kapacity a to navíc v miniaturních rozměrech za směšné ceny. Kdyby mě někdo před 10ti lety ukázal destičku velikosti nehtu a tvrdil mi o ní, že je na ní 2,4,8 nebo 32 GB paměti, asi bych se mu za to pořádně donasyta vysmál. Ale je to tak. Realita je tady a teď a tyhle věci prostě existují. Kdo ví kdo se vysměje v budoucnu mojí dnešní bláhové představě o velikosti pamětí a jejich kapacitách.

Shodou okolností se stala nemilá věc. Jitce se rozbil její stávající, dle mě, zánovní mobilní přístroj SonyEricsson. Nešel na něm mikrofon a když mě tuhle volala, musel jsem na ní pořád křičet do sluchátka (zajímavá fyziologická reakce na to, když člověk slyší toho druhého potichu ;o)), že jí neslyším dost nahlas. Jen takové ševelení. Stalo se to zřejmě tak, že naše moc hodná dcera slintalka proslintala tenhle přístroj do nefunkčního stavu. Měděnka na spodních kontaktech mě o tom přesvědčila a taky vzhledem k faktu, že reproduktor (nahoře) byl v pořádku a mikrofon (dole) ne, navíc nefungovalo nabíjení dostatečně přesvědčivě. Samozřejmě vinu na tom nese Jitka samotná a jediná, ale  takovéhle věci se prostě stávají. Tahle epizoda se stala v době, kdy jsem si již svůj handy objednal. Za věrnost psa Gora operátoru Vodafone jsme objednali Jitušce nový telefon. To jen o té dvojakosti, když telefon tak hned dva.
Již dříve jsme měli problémy s objednávkou přes portál Vodafone, jejich sámošku. To by člověk brečel. Prostě, web Vodafone je jeden velkej chaos, navíc špatně fungující. Člověk neví kde co má udělat, když chce něco udělat, mnohdy ani neví kde právě je. Onehdá jsme nakonec objednávali telefon pomocí operátora na lince. Omlouvali se nám, že o problému ví a že tam mají nějakou chybu. Nyní po několika letech je situace u Vodafone STEJNÁ. Stejně nefungující samoobsluha! Na webu Vodafone NELZE po dalších dvou letech objednat věrnostní telefon. Konec objednávky způsobí chybu stránky a je konec. Navíc se to stalo až na konci objednávky, takže jsme nabili falešného dojmu, že to snad objednáno je. No samozřejmě nebylo a když po slibovaných několika dnech telefon nepřišel, Jitka si tam zavolala. Omluvili se, že o chybě ví a že mají na tom svém webu nějakou chybu. To je k smíchu. Paní se vymlouvala buď protože neví, anebo říká pravdu, ale pak je Vodafone naprosto neschopnej si dodělat pořádně svůj eshop.
Jitka si vybrala svůj první dotykový, stylový, LG Viewty. Dle recenzí lepší než Prada. Já sice nechápu co to Prada je, i když jsem viděl onen, pro pány převelice nudný, filmy Ďábel nosí Pradu. Jitušce nový telefon přišel dříve než mě. Cítil jsem se pod psa a jal se situaci řešit.

Zjistil jsem, opět, že Mall.cz je relativně neschopných moloch e-shop. Za dva týdny a kousek jsem dostal okolo 8-9 e-mailových oznámení o změně termínu dodání přístroje. No promiňte mi to, ale každý druhý den dostat informaci o tom, že se termín expedice posunul na 21., pak na 20., pak zase na 21., pak zase na 20., je druh informace zcela o ho**ě. Pikantní na celé věci je, že tohle bych možná i překous, kdybych ale nenabil dojmu, že vůbec nevědí zda-li jej vůbec kdy budou mít. Sledoval jsem situaci na netu i v jiných obchodech a zjistil jsem dvě věci. Že cena ostatních obchodů za přístroj padá k 6ti tisícům. A že přístroj není nikde skladem! To mě probralo z diskotéky a začal jsem pátrat po skladových zásobách. Vyšlo mi pouze několik obchodů a pouze jeden s cenou pod 6tisíc. Ty co měli telefon skladem měli ceny v řádu 7-9 tisíc a bylo jich již jen několik. Okamžitě jsem začal jednat. Blížil se 22hý den čekání na Mobilku.cz. Zavolal jsem tam tedy jak na tom jsou. Zda-li mě můžou něco potvrdit, že za 21 dní se dá zjistit, jestli jeden kus bude nebo nebude. Odtušil jsem, že nebude a to bylo správně. Okamžitě jsem tedy zrušil objednávku, což šlo velice dobře i po telefonu (za to mají malé plus, nechci aby to tady vyznělo příliš kriticky). V duchu jsem si zanadával, proč jsem tak blbej a věřím někomu, že v dnešní době dodá něco za dvacet dní. Vlezl jsem na stránky mě neznámé firmy Mobilpohotovost.
Jeden skladem byl. Okamžitě jsem provedl telefonickou objednávku a ještě týž den ve 12 hodin byl telefon expedován. Další den prý přijde. Služby prostě super, ale až později jsem se zděsil když jsem si obchod prolustroval. Zjistil jsem, že nejsou takový jaké jsem si je zažil. Problém se záručním listem, kvalitou přístrojů, technickými službami. Každej na ně celkem dost nadával. Byl jsem úplně zježenej co mě to tedy další den přijde za aparát – maketu nebo cihlu. Trošku mě uklidnil pohled na stránky českého Microsoftu, kde je Mobilní pohotovost vedena jako jeden z doporučených prodejců tohoto přístroje.
Další den tak naštěstí přišel můj vysněný telefon. Bohužel jsem okamžitě zjistil, že se jedná o nějaký výstavní exemplář, který si někdo navíc asi vzal na testování domů. Měl v sobě dokonce ještě uložené nějaké smsky ;o). Beru to však tak, že vím, že tenhle telefon za tuto cenu prostě už neseženu, protože už v republice není. A tam kde je, není za tuhle cenu. Stav telefonu byl výtečný, nikde nebylo žádné poškození poznat ani když jsem jej velice důkladně prohlížel a hledal jsem vyloženě cokoliv. Blokován na operátora taky není. Vše je tedy v pořádku, zatím… prostě se jen jedná o už jednou rozbalený kus.

HTC s740 Rose

Ve výsledku nakonec ale převažují pozitiva nad negativy. Zejména díky vysoké přidané hodnotě zařízení. MP3 přehrávač, rádio FM, video přehrávač, herní zařízení, fotoaparát, internet, WiFi, Bluetooth, Office, GPS a spousty dalších vlastností. Je to šikovný všeuměl a oproti dotekovým modelům od HTC je za poloviční cenu. Za to se sice platí jistým omezením v mnoha směrech, ale jako celek se jedná o kompaktní, šikovné zařízení, které si svoje příznivce určitě najde. Ve mě již jednoho má.

(foto z různých zdrojů)

než přemohu sám sebe a zvítězím nad sebou. Ale vždycky se to povede. Píšu když se mi chce a když se mi nechce, nepíšu. Problém mívám jen v tom, že se mi mentálně chce celkem dost, témat na rozbor je spoustu, ale fyzicky nejsem schopen posunout věc kupředu a zhmotnit myšlenku do virtuálního všehomíra. Naštěstí je období klidu a uklidnění, takže si sem napíšu pár věcí, které mě zajímají, rozebírají a posunují vpřed i vzad. Začnu asi tím co mě dává radost a starost každičký den v mém dnešním životě.

Děti rostou jako z vody. Lze to poopravit na větu:”Děti rostou jako z mlíčka”. Je to tak. Naší holčičce táhne na desátý měsíc a má za sebou dramatický rozvoj, kdy během necelého roku došla proměny z nemohoucího mrněte do všudypřítomného všuďiblíka s “policejními” sklony (zřejmě po mě, tátovi) a notnou dávkou rafinovanosti.
Rušíme již některé rituály a nahrazujeme je novými. Máme za sebou změnu rytmu dne, díky změně zimního času na letní. Malá se musela dozajista velice divit, kam zmizelo to bílé vošklivé a kde se bere všechno to hezké teplé. Během koupání už nepoužíváme žádné sedací, ležací pomůcky a začínáme používat první vodní hračky. Má to jednu nevýhodu, vody je po koupání více okolo než ve vaničce. Běžně se s Jitkou zabýváme problémy typu, kde sehnat tu správnou kačenku, až jí ve finále nahradíme víceúčelovým delfínkem. Jeho více účelovost objevujeme až záhy, kdy jej již odsoudíme, že je to šmejd výlisek, co má nad čumáčkem dírku. Ale panečku, světe div se, ta jedna malá dírka, není chyba ale funkce! Obdivuji geniální a přitom jednoduché nápady. Když se udělá dírka na správném místě, může se delfínek potápět a přitom vypouštět vděčné bublinky. Efekt číslo dva. Když už delfín nemá co vypouštět a z tváře malého dítěte pomalu mizí úsměv, může se delfín vytáhnout nad hladinu a místo vypouštění bublinek dojde ke stříkání vody v čúrku. To je pak panečku radosti a smíchu.
I když se věkově člověk necítí příliš až tak moc starý, záhy se nachytá jak moc “dospěle” mu to už myslí a jak není schopen se rozpomenout, jaké to je být dítětem a žít v dětském světě. Musí se pořád vracet zpět, o pomyslný krok, o dva, aby zachytil to co mu již běžně denně uniká. Naučí se znovu radovat z maličkostí a ty velké věci, pro které je jindy schopen se i “prát” jsou znenadání nicotné a s jakou lehkostí pak mizí. Vlastně je výchova a vžité naučené chování a myšlení jenom na obtíž. Kalí nám to individualitu, jsme si pak více podobní… nikoliv lepší. 

Už jsme se s Jitkou více nemohli dívat na to jak se naše dítko mačká v “mimi” autosedačce. Je jí už malá, vždyť Claudie je už tak “velká” a dlouhá! Každá další cesta autem mě přesvědčila, že takhle to už fakt dál nejde, takhle se cestovat nedá. Dětské kňourání a pláč je silná motivace. Naplánovali jsme s Jitkou ráznou a údernou akci. Nákup autosedačky pro děti od 9kg. Možná nějaké to dekíčko Claudii ještě chybí, možná že už dávno ne, ale skořápka je jí málo. Představa polohy zavináče ve skořápce od “vajíčka” mě začala děsit a tlačit mě! do zad. Jitka dbala na to, aby to byla autosedačka prvotřídní kvality včetně všemožných certifikací a norem, a já zase dbal na výrazně výhodnou cenu. Jeli jsme do Plzně pouze na průzkum, že bychom si ji jako jen prohlédly a pak zapřáhli do služeb internet. No co. Nakonec jsme koupili Chicco Neptune barvy Fuego hned na krámu. Bratru za 3500,- na internetu cca o 300,- levněji. Inu zruinovali jsme zase nějakou část financí z Claudii porodného a jali se jí koupit užitečnou věc (děláme to tak proto, aby nás nikdy nemohla pomluvit ;), že jsme její porodné rozfofrovali za blbosti ;oD).
Autosedačka je trojkombinace složená z mohutného odnímatelného podsedáku (hodí se za pár let), tuhé zádové části s odnímatelnými popruhy a výškově nastavitelnou hlavovou částí chránící dítě dostatečně i z boku. Bohužel není nijak sklopná a malá v ní musí tedy pouze sedět, na spaní může zapomenout (což samozřejmě úspěšně ignoruje a spí v poloze “oběšence” celkem nerušeně). Upínání samozřejmě 5ti bodové. Zpracování vlastních pásů a upínání kvalitní. Vzhledem k tomu, že naše outa jsou dřívějšího data výroby a zřejmě výhledově neplánujeme nákup žádného modernějšího, vykašlali jsme se na moderní standardizované ISO upínání sedačky a zvolili jsme klasiku. Uchycení bezp. pásem jsem musel trošku študovat a i tak jsem byl z něho trošičku rozpačitej. Ale věřím, že to je jen můj pocit a že uchycení bude poskytovat dostatečnou ochranu našemu miláčkovi. Nechtěli jsme kupovat žádnou podezřele levnou záležitost anebo neznámou značku. Na druhou stranu zřejmě nepatříme do skupiny rodičů vyznávající “kult dítěte”, které musí mít za každou cenu to nejlepší pod sluncem. Prostě jsme zvolili kvalitu za rozumnou cenu. Ostatně pokračujme dále, tam se to ukáže.

Jezdíme s malou k rodičům. Je to praktické. Mají nás rádi, malou zbožňují. Problém je v tom, že z ležícího roztomilého tvorečka se stal pomaličku chodící a lezoucí tvoreček, což na povahu bydlení na samotě není dle našeho názoru, to pravé ořechové. Venku se holt malá musí držet, nosit a hlídat (stejně jako v domě). Inu napadlo nás koupit si ohrádku. Takovou obyčejnou ohrádku, bezpečnou, na to chvilkové odložení dítěte. Náhodou jsme zase jeli okolo bazaru. Jeden kouk nás přesvědčil o tom, že i takové věci tam mají. Prý za 400,- je ohrádka naše. Brrr. “Ošuntělá” ohrádka za takové peníze. Sakra, pár špršlí a latí, jedna deska. Že tedy koukneme na internet a na ceny. Taková ohrádka Honzík ale bratru vyjde na 2500,-. Dostal jsem mdlobu a o víkendu jsme jeli do bazaru pro ohrádku za 400,-. Přijedem, koukám na ní důkladně a vidím, že jen kromě lehce potrhaného plátna na desce, ohrádce nic nechybí ani nepřebývá. Stav na 1-. Cena, nikde ji nevidím, ale pamatoval jsem si těch 400,-. Přišla paní Bazarová a já, že si tu ohrádku vezmem, ale není na ní cena. Ona na ní zkušeně koukla a říká: “hmm, tady je trošku potrhaná, špinavá, tak co takhle za 250,- ?”. Do očí se mi vřinuly slzy štěstí. Navenek jsem nedal nic znát a kývl jsem jí na to. Jitka našla ještě super piánko na stání, taky za 250,-. Dali jsme hodné to ženě bazarnici jednu Boženku němcovou a jali se nakládat. Ohrádku jsme umyli, složili, a na podlahu dali starou deku. Za 250,- máme ohrádku jako novou! Funkční a naše Claudie je celkem ráda. Jí je to totiž jedno estli je potrhaná nebo ne. Jedno jí ale není, když v ní bude sama anebo když si nebude mít kde hrát, páč bysme ji jinak tahali pořád v náručí. A to piánko. Ano je takové použité, ale hraje a Claudia taky na něj hraje. Hraju na něj i já. Náramně plní funkci toho čeho má. Na to mačkání nepotřebujem profi nástroj ale užitečnou věc, která má teď druhou šanci. Troška štěstí za pár krizových korun.

Naše malá Claudie toho už zase umí o něco víc než včera. Kdy je to, když jsme si jí brali do postele a povzbuzovali jí k tomu, aby v lehu na bříšku natočila hlavičku střídavě na mě na jedné straně a na Jitku na straně druhé? Jak je to dlouho, kdy jsme s Jitkou spekulovali na téma, jak se může z lehu dostat do sedu anebo na čtyři? Tohle všechno je již Claudinky denním chlebem. Ze zad se postupně dostala na bříško a pak na jeden bok, později na druhý. Z polohy “čtu si na boku knížku” se dostala brzo na čtyři. A jakmile zvládla pohon na všech čtyřech, začala velice brzo zaměřovat svojí pozornost na jiné úrovně jejího okolí. Nyní má největší zájem o věci položené nad ní, tam kde již nevidí ani když se postaví. Vytvořit bezpečné prostředí pro její rejdy je celkem namáhavý úkol a i tak se člověk drobným nehodám nevyhne. Nechápeme s Jitkou co je tak úžasného na papučích co musejí být minimálně trošku cítit nohama. Elektrické zásuvky jsou zaslepeny. A raději se snažíme před ní neotvírat ani šuplíky, aby se to ještě “sama” nenaučila. Je to hrozně zvědavá a chytrá všudybylka. Když si s ní tuhle hrál děda na schovávanou a neprozřetelně se ukryl za gaučem na nohách, první co jí napadlo, nebylo se vydat za ním a pátrat tam kde zmizel a byl viděn naposledy, ale s jistou dávkou vykutálenosti se podívala pod onen gauč, kde viděla dědovo nohy a ruce. Takže jí vůbec nijak moc nepřekvapil když se vynořil na druhé straně toho gauče a ona se mohla smát až za břicho popadat.
Obratně již leccos jí, s těma svýma dvěma zubama, pořád. Ručičky a prstíky zkoumají kde co, kde jaké smítko (pro mě bordel). Objevuje se první ukazování, kde co a jak je… Dokáže vyjádřit svoje přání a je na ní moc moc vidět, jak ráda by si pokecala… I když je jasné, že to hlavní k smysluplné diskuzi je řeč, která jí chybí a kterou ovládá jen na své úrovni, což by si evidentně přála změnit. Ochotně opakuje kde co a nejraději piští. Fascinuje jí nový svět, který se před ní otevřel, tím jak se jí změnila poloha. Nyní ráda kouká okolo sebe a do dálky. Objevuje a fascinuje jí to co nám již přijde příliš všední a zřejmé. Musí to být pro ní nádherné, takže se jí ani nelze divit, když se jí večer nechce ještě jít spát a dovádí v postýlce. Putuje sem a tam a ukazuje nám jak umí chodit, ukazovat, opírat se bez opory až do úplného vysílení těla. To pak padá tváří do deky, aby se za chviličku znovu otřepala a vložila poslední zbytky sil do další show pro svoje rodiče. Hrozně nás to dojímá. Je tak malá!

Měli jsme s Caludinkou problém. Tuhle nechtěla jíst a pořád jen zvracela a měla průjmíky. Když už to bylo třetí den, celý vystresovaný jsme se rozhodli ji vzít na pohotovost do nemocnice. Možná se to může zdát banální, ale je třeba si uvědomit, že když se dospělí člověk z nevolnosti ublije a prokadí do o 3-5 kilo méně, je rád, že shodil nějaký ty špeky navíc. U človíčka co neváží ani 8 kilo je to ale hrozně nebezpečné. Takové dítě ztratit byť jen kilo, dvě v krátké době a pokud nic nejí a nepije… je to na pováženou. Je třeba si uvědomit rozměry a váhové podíly u dospělého člověka a u miminka. Naštěstí k nám byli v nemocnici vstřícný. Nebylo to ve výsledku nějak kritické, prostě jsme jen přišli “za deset minut dvanáct”. V nemocnici to bylo sice dětské oddělení s výbavou a prostředím z doby “Krále Klacka”, ale nakonec nám to všem náramně prospělo a na holky tam byli hodný. Jituška se uklidnila, já si odpočal a Claudie nabrala sílu a chuť do dalších dní. Poleželi si tam 3 dny a pak byli zase doma. To bylo radosti.
To tuhle jak bylo pilu jako sviň všude, nám Claudie zase trošičku “onemocněla”. Nosánek pouštěl bubliny jako balóny, z očí ji tekly slzy a pouštěla se do ní nějaká horkost. Naštěstí jsme jí trošku zaléčili a v tento jeden kritický den naštěstí ještě večer trošku sprchlo. Další ráno bylo o mnoho mnoho lepší, rýma a horkost zmizela, slzičky jakbysmet. Věříme v to lepší, že to nebyla vyloženě alergická reakce, ale spíš obraná reakce těla na tu přemíru pilu co tu byla (a je i teď všude a na všem). Budeme to sledovat.

Zase je měsíc pryč a já si nenašel chvilku na psaní něčeho, čím si živým mozek průběžně. Miluji informace. Mám rád informace z různých zdrojů a různých pohledů. Dává mi to možnost k jejich analýze a k vyvozování obecností z nich. Svět není složitej, je jen komplikovanej, a v mnohém jednání a chování různých skupin lidí, lze vysledovat motivace, emoce, příčiny a důsledky. Mnoho zdrojů = mnoho (mnohdy i protichůdných) informací. Mám teď trošku volnějc, pojďme se na to podívat. Bude toho hodně, tak doporučuji si to číst na etapy :p.

Finanční krize.

Přiznám se, mám strach - rozuměj obavu (né však přehnanou, ale je tu se mnou). To co se nyní děje, může být buď jen dalším normálním hospodářským cyklem ve výkyvech ekonomiky (růst, recese, deprese, krize), anebo dle "konspiračních teorií", předzvěstí něčeho většího. Možná je to napůl. To i to. Možná je to tím, že lidstvo není schopno si udržet trend dobra a štěstí ani pro tu vyvolenou hrstku, natož pro většinu anebo neřknu-li všechny. Onen vznešený cíl, ke kterému pusou míříme, ale činy se jemu neustále vzdalujeme. Možná jsme jako lidstvo, jako celek skutečně nemorální, o to víc, že si stanovujeme morální zásady, které stejně jen zásadně porušujeme (samozřejmě ne všichni a ne vždy).
Viděl jsem Zeitgeist, i jeho Addendum a tyhle filmy mě nahání hrůzu. Zejména myšlenka "Že není člověk více zotročen, než když si myslí, že je svobodný" (alias Matrix) a i mnoho dalších, které v uvedených dokumentech zaznějí. Je tam toho na přemýšlení až příliš, než aby byl jeden v klidu. Rozeberu to trošičku blíž.
Faktem je, a je to snad i vědecky dokázáno, že se lidé dělí na několik typů. I podle modelu svého chování. Máme typy lidí, kteří principielně shromažďují (různý majetek, peníze, nemovitosti, jídlo, haraburdí na zahrádce, šroubečky v dílničce apod.). Lidé jsou to často dobří, i když ty "kurvy finančnický" se samozřejmě neštítí ničeho. Mamon za něčím může být různý, třeba i skrytý, dotyčný si ho ani nemusí vůbec uvědomovat. Pohnutky této skupiny směřují do pohodlné budoucnosti a křeččím efektem prostě jen shromaždují. Dalším zajímavým typem je chování takzvané "chytré ofce". Tedy co vidím, to dělám. Když to funguje, dělám to pořád do té doby, než uvidím, že něco funguje lépe. Chovám se jako většina společnosti, ve které se právě nacházím. Ale alespoň mám nějaké rozlišovací schopnosti a zkoumám. Tahle skupina je schopná minimálního úsudku a má jisté vyjadřovací schopnosti. Jsou to ti, co pokládají nepříjemné otázky, ale mnoho toho stejně nezmůžou. Opakem "chytré ofce" je samozřejmě "ofce blbá", která je schopna vykonávat přidělenou práci, intelektuálně je vysoce pod mojim měřítkem normální inteligence, s minimalistickými komunikačními, sociálními a i jinými schopnostmi. Emočně skupina věčně špatně naladěná, zírající pouze do blahé minulosti, hledajíc dobrý terč svého neúspěchu a mrzké duševní kvality. Musím podotknout, že bohužel v této skupině se nachází, více méně, zřejmě větší část lidstva. Pokračujeme přes typ člověka "dobrodužného", který není vázán k místu, ani vztahy s tou kterou aktuální společností ve které se nachází, ani hmotným majetkem. Člověk tohoto typu je asi nejvíce svobodomyslný a bývá buď samotář anebo extrémně přátelský. Druhem jsou i lidé "No Future" - tedy zkrachovalci, bezdomovci, pravý feťáci apod. Nezáleží jim již na ničem. Žijí teď, přičemž teď je doslova teď, a za hodinu už tu být s námi nemusí. Společným znakem těchto lidí je nějaká závislost. Samozřejmě druhů je mnohem, mnohem víc... Jsou lidé principielně tišší, hlasití, egoisté, všeználkové, rodinné typy a podobně. V mnoha lidech se toto rozdělení více či méně vyhraňuje, mísí a kombinuje. Důležité je ale pochopit, že většina následuje Elitu.
Bojím se jen toho, že skutečně existuje skupina zvaná "Elita", která není nutně "inteligentní" a dostatečně mírumilovná, ba naopak nesmírně egoistická, přesvědčená o své neomylnosti a nadřazenosti. Mocná, avšak nikoli díky svým schopnostem, ale spíš díky penězům získaným největším „podvodem“ v dějinách lidstva – monetární a s tím spojený finanční systém. Tahle Elita je zřejmě schopná určovat naše životy. Sice jen rámcově, ale o tom to je. Bohužel, což je zřejmé, nikoliv k našemu prospěchu, ale pouze ku prospěchu svému. Princip je jednoduchý. Jak řídit tak mohutný a rozličný sociální systém, jakým je dnešní svět? Jak ovládnout a zkrotit davy? Zaznělo to v oněch Zeitgeistech. Jde to skutečně skrz náboženství, instituce a hlavně peníze. Lidi jsou všichni ofce, jdou za lídrem, jdou za tím nejlepším z nich (anebo to tak bývalo - ono hnát se dnes za břichatým Paroubkem, tupým Topolánkem anebo šansonierním Klausem asi není to, co onen pud z naší dávné minulosti zamýšlel a kam až to dospělo).
Dostávám se zpět k finanční krizi. Není důležité ovlivňovat naše životy v tom nejjemnějším detailu. Proč taky vynakládat úsilí na něco co evidentně nejde a nefunguje. Jde o to ovládat masy. Přesně ty masy, které se nechají vést. Stačí nás skřípnout. Najít jen několik málo těch nejvýznamnějších pák. A nejlépe s nimi zahejbat tak, abychom u toho příliš nedržkovali. Tak co s tím uděláme?  Mám nápad, rozhoupeme tu naší kocábku. Lidi přijdou o své úspory, jistoty, o to málo co mají… a ještě rádi přijdou, ať je - my mocní - zachráníme a pomůžeme jim. Toho se dá využít. S chutí do toho, loď se kymácí. Nikdo neví, jestli vpravo anebo vlevo víc. A hlavně proč!? Jednou je to euforie, jednou noční můra. Lidi se začnou ptát po příčinách. Proč to nepřestane... myslím, že proto, že s kocábkou někdo pořádně lomcuje. Když je nám úzko, ještě rádi přijdeme s prosíkem a necháme si nandat všechny ty rádoby "stabilizační" náhubky. Náhubky - kamerové, poplatkové, omezující, zakazující, upravující a podobně, které bychom za jiných okolností odmítly s díky a poklepáním si na čelo. Jen se podívejme okolo sebe. Ve své podstatě každý může všechno, ale tohle vězení není o prostoru, ten je omezen na celý jeden svět. Ale hlavně začínáme mít vězení v našich hlavách. Myslíme si jen to, co někdo chce, abychom si mysleli. Je to jako obludný, šílený experiment celoplanetárního rozměru. Je to jen úvaha, ale kam až tohle povede?
Důvodem nynější krize, je asi krize života a principu civilizací. Chce to zavést nový světový řád a pořádek (otázkou, zda-li pozitivní anebo negativní pro masy). Nelze vyrábět pořád víc a pořád víc spotřebovávat, modlit se k nějakému bohu a brát za to zítřejší peníze, které roztočíme za blbosti. Máme na planetě pouze omezené zdroje a nelze z nich čerpat donekonečna, věc všeobecně známá. Tak proč se však orientuje náš život na takovou ohromnou spotřebu? Instituce a zřízení nás k tomu vede. Kdybychom alespoň tuto spotřebu/výrobu orientovali na místa, kde je jí třeba. Avšak to by pak nepřinášelo zisk. Lidé jsou nepoučitelný a řádně vychytralý. V konečném důsledku ale nakonec nesmírně hloupí. Některé dnešní změny a rozhodnutí ovlivní životy lidstva za desítky let, což je vždy období za délkou a rozlišovací schopností jednoho konkrétního lidského života. Z větší části produkce a spotřeby těží jenom hrstka. Onen nepřiměřený zisk, který by se měl teoreticky rozpustit v co nejširším spektru lidí, aby se "všichni" měli dobře, putuje pouze k několika vyvoleným. Ten zisk je ohromný, neadekvátní na jejich potřeby, potřeby jednotlivce. Nechci propagovat komunismus, ale spíš spekulovat o hodnotě. Kolik co stojí a proč? V dnešním světě je vlastní namáhavá práce velice špatně ohodnocená, zatímco povrchní a mnohdy i nekompetentní činnosti jsou honorovány astronomickými částkami. I samotný princip života v naší moderní společnosti je divnej. Člověk většinu svého produktivního dne tráví v práci (pokud mám na mysli zaměstnance, kterých je valná většina). V práci, ke které může mít sice vztah a může ho bavit, ale opět v konečném efektu k ničemu. Jaký vztah má kdo k instituci, v jaké je zaměstnán?
S posunem mé osoby z životního stádia "mladej a blbej" do stádia "starší a moudřejší", začínám mnohé chápat, jinak. Skutečně nejsou důležité peníze. Peníze jsou faktickým prostředkem k dosažení cílů v naší společnosti, nejsou ale důležité pro život samotný. Důležité hodnoty každé společnosti jsou rodina, kmen anebo třeba tlupa. Pokračování další generace, přiměřený a udržitelný rozvoj, šťastné dětství našich dětí, všeobecný pokrok a věda. Vše ostatní by se mělo ubírat k podpoře tohoto. Měl by to být prostředek, nikoliv cíl. Cílem by měla být spokojenost co nejširší masy lidí. Jedině tak se lidstvo může změnit k lepšímu a přežít i do dalších let. Navíc neexistuje nic víc virtuálnějšího a bezrozměrného, jako jsou peníze a hodnota. Co je to za vědu ta ekonomie, pokud nefunguje a fungují v ní vlivy, které nejsou v poučkách zahrnuty. Jak lze obchodovat s hodnotou napsanou na papírku anebo vedenou jako závazek? Jak je možné pracovat s dluhem, který nejde zaplatit. Je to až příliš vychytralé. Může za to člověk. Můžou za to korporace a jejich představitelé, může za to pyšná elita. Jen se bojím, aby se nakonec kymácející bárka nezvrhla úplně a všechno to dobré na tomto systému naší civilizace nešlo k čertu. Jako lidstvo jsme ještě příliš dalece být skutečně dobrými lidmi. Podle mě jsme jen pokrytecké hyeny. Veškerá naše šlechetnost, soucit, láska – ano existuje, ale jako celek nestojíme za řeč. Až příliš mnoho z našich dnešních zdrojů investujeme do našich obav, do elity (která vždycky nějaká byla, ale až dnes nabývá nepředstavitelných rozměrů), která stejně jednou zkolabuje. Až příliš dnešních omezených zdrojů je investováno špatným směrem, do produkce zbytečných a nepotřebných, předražených a nesmyslných věcí. Jen málo z nich slouží ke skutečnému prospěchu lidstva.
Pokud si v hlavě srovnám informace z různých zdrojů, nemůžu dojít k optimistickým závěrům. Tahle civilizace míří k záhubě. Princip zotročení lidstva lze vidět v každodenním životě i u nás. Zatím máme práci, ale běda když jí nemáme. Jsme otroci svých závazků, jinými slovy - dluhů. Dluhy nejsou jen o penězích, ale o jistotách, kterých se nechceme vzdát. Máme za sebou boom hypoték, kdy se mladí i staří zadlužili na nesmírně předražené byty a bydlení. Kde má člověk vzít hodnotu na urovnání svého závazku, když nebude mít možnost pracovat? Jak splatit hodnotu věcí, které na své hodnotě v čase jenom ztrácejí? Co se stane, každý asi tuší a proto se snaží jako čert. Směřuje veškerý svůj um a úsilí, aby k tomu nedošlo. Každý den se bezmyšlenkovitě snaží, a splácí svoje závazky na dům, koupelnu, auto, dovolenou, někdo i na vánoce, za dobré jídlo apod. Nemůže se starat o svoje děti, co mezitím rostou. Má volný čas jenom mezi prací a spaním, a při tom je tak unavenej. Soboty se chodí na fušky a v neděli se odpočívá, aby to jeden vydržel. Rutině se zajde tu a tam s kamarády na pivko. Ze života se stává schéma s mnoha rituály a opakujícími se činnostmi. Všimli jste si? Stali jste se otroky systému. Děláte něco, co nechcete, ale musíte. Že je to normální a přirozené? Je i není. Nutně by být nemuselo.To jste se jen skrz instituce, které vás ovládají od mala až do teď, dostali k názoru, že to tak má být. Pokud všechno šlape a vám to vyhovuje, je všechno v pořádku. Obě strany jsou spokojené. Věřitel i dlužník. Vy mu děláte na "zahrádce" a pak si můžete dělat na té své. Tenhle systém přináší, některé moderní výhody a výdobytky, ale stejně je to jen ve své podstatě moderní otrokářství a nevolnictví. Běda, pokud se systém zaškobrtne. Ano, máme omezenou možnost se na tenhle systém vybodnout, ale každému je jasné, že nepřežije. Ne tady a ne bez schopností, které se nikdy /nemohl/ nenaučil, nezvládne anebo ani nemůže obsáhnout. Bude riskovat, že si nebude "žít" tak jako dosud, a to je ochoten riskovat jen málokdo. Jsme nuceně nenuceně v systému hospodářské krize.
A ještě jeden poznatek. Ztotožňuji se s myšlenkou, že s tím stejně nikdo nic nenadělá. Politici se snaží a šaškují nám v TV, jak se s tím dokážou poprat. Ale pravda je jediná, kdyby s tím mohli něco udělat, už by se to dávno stalo. Ale tady je jasné, že NEMŮŽOU. Doporučuji zatnout zuby a sobecky doufat, že mě se to nedotkne a tohle období přežiji bez větší úhony. Samozřejmě myšlenek na toto a podobné téma je milion a tohle je jen několik z nich. Nelze asi nikdy napsat všechno co si myslím, jak si to myslím a v jakých dalších souvislostech. Takový potenciál slova nemají.

Malá velká

Claudia je již za svým sedmým měsícem života. Smích je její dobrý kamarád a tak díky tomu, že se směje ona a je tak roztomilá, jsme z ní šťastný i my, táta a máma. Tak co nového umíme? Plížení a plazení. To jsem psal i posledně. Takže skutečně nové je mluvení. To je pořád samé: "dá dá dá dá dá" a moje oblíbené: "tá tá tá tá tá tá" a jiné slabiky a skřeky. A jéjej, patří již do běžné slovní výbavy. Ahoj tu a tam taky zvládne. Komentování různých situací slovem "a jéjej" je značně legrační a vyvolá úsměv na každém, kdo se toho účastní. Začíná bystře vnímat svoje okolí a lidi v její blízkosti. Chápe vtip a některé situace. Ráda zkoumá vše, co se do jejího dosahu dostane. Všechno musí ochutnat a oslintat. Je hrozně roztomilá a člověka nabije optimismem, který každý den ztrácí a znovu u ní nalézá. Vyžaduje si svůj čas. Je fajn, že je už i více "gumová". Dá se pak s ní leccos dělat a podnikat. Dá se různě zvedat, hrát si s ní, mačkat a muckat. Umí už věci pěkně zkoumat pomocí prstíčků a zjišťuje, jak věci fungují. Dokáže se chvilečku koncentrovat a začíná si pamatovat. Rodiče mojí ženy jí pokládají za geniální. Tomu se s Jitkou smějeme, přijde nám to celkem normální a přirozené. Jsme rádi, že s námi komunikuje, někdy je to hrozně legrační. Pokřikuje, veje, zvolává a piští. Claudinka dostala nový bazén s kopu míčků. Některé hračky má ohrané a proto je nutné zajistit přísun nových, lepších a složitějších. Běžně ráda hračky schovává pod koberec. Když si hraje, schválně hračky nonšalantně, jakoby mimochodem, odhazuje vedle sebe anebo do dálky a pak dělá: "a jéjej, co se to stalo, musím se pro ně ohnout" :D. Umí tahat za šňůrku a chápe, že na jejím konci je něco. Když jí délka ruky nestačí, sama okamžitě pochopila, že si musí šňůrku předat do druhé ručky a začít tahat znova. Proste nenucený projev života a lidské čistoty. Škoda, že si z tohohle období člověk nepamatuje víc. Jak byl vozen, oblíkán, nakrmen a konejšen. Je to ta nejhezčí, bezprostřední a nejradostnější část života, tedy za předpokladu, že se rodiče snaží a starají. Je to dobrá známka nám jako rodičům. Každý úsměv od potomka je jedna malá jednička z rodičovství. Zatím je to na vyznamenání. :D

Soucit anebo prohnanost

Trošku mě nadzvedla myšlenka, platit cizincům, co u nás ztratili práci, cestu domů a ještě jim dát dobrosrdečné 500 eurové papá. Když jsem se uklidnil, pochopil jsem, že ti lidé jsou skutečně v loji a je třeba jim pomoci. Mrzí mě jen, že ten kdo od nich zinkasoval přepravné a všimné k nám, si peněz užívá, zatímco naše/moje peníze mizí. Mrzí mě, že se najdou na planetě principielní zmrdi, kteří se neštítí vydělávat na krizi a bídné situaci těch druhých. Nakonec to beru v pohodě a jsem rád, že alespoň tyhle peníze někomu ve výsledku pomůžou. Rád bych ale nechal investovat i další naše/moje peníze do zjištění a potrestání viníků této situace. Tahle zodpovědnost by měla ležet hlavně na bedrech těch oficiálních firem, které každý měsíc kasírují tyhle nebožáky u nás a vydávají se za pracovní agentury. Jednoduchý zákon by to vyřešil. Kdo chce vozit lidi na práci do České republiky, bude licencován a složí za každého dovezeného člověka, vratnou kauci, třeba těch 500 Euro. Samozřejmě se bude kontrolovat, zdali poté cizinci zase odcestovali a částka bude vyplacena. Jenže tohle je moc složitý. Jak říkám, politici tu nejsou od toho, aby řešili naše problémy. Na konci roku 2007 u nás v republice pracovalo přibližně 310 tisíc cizinců.

Sarkozy

Je pitomec. Je to malej, přišláplej, přičmundouch co chodí s courou, která má alespoň půvab oproti němu. Chová se jako všeználek, ne nepodobný Klausovi. Kromě všeho z poslední doby, mě dorazila jeho poslední eskapáda. Chce sedět po pravici hlavního představitele NATO při jeho summitu, který pořádají Francie s Německem na půl. Francie zřejmě zase po letech, od dob De Gaulle, chce zpátky do aliance. Tenkráte vystupovala z aliance kvůli tomu, že měla Amerika přílišný vliv a rozhodovací pravomoci nad alianci. Teď se mi zdá, že se sem Francie cpe, a bude se chovat podobně… chce mít svůj vliv a to možná co největší – trošku pokrytecké? Zasedací pořádek při jednání má v alianci (spolek rovnocenných partnerů) jasná pravidla. Zřejmě proto, aby se následující podobné situaci předcházelo. Je to absurdní, ale když na jednání budou kamery, bude sedět Sarkozy tam kde chce. Když kamery zmizí, bude sedět tam, kde má. Ústupek je to idiotský, stejně jako chování EU/NATO v mnoha jiných případech, a je to další ukázka absurdnosti naší západní civilizace. Každej to bude vědět, takže Sarkozi bude vypadat doufám jako pořádnej Kašpar. Troška skromnosti by mu neuškodila. Chová se jako fracek. Pár facek by to mělo spravit. Škoda jen, že to nejde. Tak doufám, že se alespoň někdo najde, kdo po něm hodí botou.
Apropo, házení botou je mi velice sympatické. Je to takový jasné, dobře srozumitelné vyjádření nesouhlasu. Naši rodiče během sametové revoluce "zpátečnicky" zvonili jen klíčema, a někdo zase hází botou. Nikdo si teď nebude ničím jistej. Všechna bezpečnostní opatření jsou marná, boty se nosí snad všude :D, i na každé tiskovce. Jen víc a houšť, protože některým arogantním představitelům je potřeba ukázat nesouhlas, jiný názor, než jen ten patolízalskej… A kdo by se zdržoval se slovy, když může přejít k sympatickým druhům protestu.

Kutil Tim

Zase se něco málo povedlo. Karel se zastavil a na dvakrát mi udělal elektriku ve Fritzlovně. Odměnou mu budiž nově sestavený a nainstalovaný PC pro jeho rodiče. Nevím teď, kdo to měl těžší. Pro Karla rutina, pro mě vlastně taky. Karel měl jen problém s materiálem, já zase s instalací XP. Karel mě udělal pěkný rozvod v lištách až z rozvaděče, včetně dvou míst s el. zásuvkami a dvěma světlama. Mám to tedy ve Fritzlovně nyní trošku předimenzovaný, ale jsem spokojen. Mezitím jsem ve Fritzlovně doladil dveře a namontoval kliku. Dveře doléhají a zavírají. Jediné co musím ještě vyřešit je zamykání. Jazýček zámku nesedí přesně na těch zkřívanejch futrech a tak to budu muset ještě místama, pár dobře míněnými ranami kladiva vyspravit. Zato já se u Karlova PC trošičku vyvztekal. Objednávka v pořádku. Sestavení PC rychle a efektivně, ale hlavně i pořádně. Bohužel dočasně selhala jedna z komponent. Jedna z pamětí Kingston HyperX to prostě nedala a z dvougigové banky fungoval celý jeden gigabajt. Ten druhý si dával oddech. I v jiném slotu. Tohle se mi ještě nestalo. Buď paměť nešla vůbec anebo byla v pořádku, ale aby nešla jen polovina z kapacity, to je unikum. Faktem je, že se nakonec zase rozběhla, ale samozřejmě takováto nehoda nebudí příliš důvěryhodnosti o spolehlivosti PC. Taky se mi nepovedlo standardně nainstalovat Windows XP, kteréžto odkládám do křemíkového nebe a od nynějška budu instalovat jen Visty. Nemám sílu a chuť přesvědčovat instalátor o správném driveru pro řadič, navíc když PC již nemá disketovou jednotku. Instalace Vist je skutečná bezpracná lahoda. I samotný běh Vist na novějším stroji je pohoda. Jen kompatibilita některých aplikací (zejména starších verzí) pokulhává, což lze ale řešit v celku v pohodě instalací alternativ anebo nově vydaných verzí programů.
Přiznám se, těším se na Windows 7 a doufám, že to bude skutečně něco mezi veleúspěšnýma Win XP a moderností Vista. Protože tohle by bylo fakt super. Četl jsem, že mají Win7 bez problémů běhat i na malých strojích typu Netbooků a podobně, což by byla naprostá bomba. To totiž znamená vysokou optimalizaci jádra, nízké nároky a minimální velikost instalace. Slíbeno je i vyřazení spousty systémového balastu a aplikací, které lze do nainstalovaného systému dodat později, třeba z netu apod. A mnoho dalšího. Tomu říkám budoucnost. Konečně se někdo v MS chytil za hlavu, nos a jiné údy, a pochopil, že lidé chtějí něco takového. Tak aby to snad vyšlo ne?
Další kutilskou odyseou byla objednávka pokojových dveří do našeho bytu. Chceme Claudii za nějaký čas přestěhovat do jejího pokojíčku. Bohužel dveře se u nás v našem bytě jaksi nenosí. Resp. nosí, ale nestálo to za řeč. Obývák - ložnice jsou zatahovačky. Obývák - kuchyně jsou nefunkční klasické panelákové dveře s rozbitou klikou. Kuchyně - dětský pokoj dveře žádné. Koupelna - kuchyně jsou od přestavby koupelny dveře nové, dříve tragédie. Vchodové dveře jsou zralé na výměnu. Inu jali jsme se s manželkou a dítětem na nákup. Po předešlé mnoha měsíční zkušenosti s instalací dveří od jedné firmy v KT, jsme se rozhodli, že teď, teď to uděláme jinak, lépe a jinde. Jeli jsme do místních stavebnin. Vybrali jsme si levné a hezké dveře na zničení, že si je chceme objednat. Paní byla hodná a milá, což je ale asi tak všechno a k samotnému objednání na první pokus nedošlo. I jeli jsme tam podruhé. Asi 15 minut jsme čekali, než se nám někdo začal věnovat (nikdo v prodejně v patře nebyl !!! mohli jsme čorovat :D). Pak jsem si došel pro jinou paní. Ta byla taky milá, ale nebyla opět schopná říct cokoliv konkrétního. Tlačila nás do objednávky, ale já jí jemně naznačil, že když nevím kolik mě to všechno dohromady bude stát (dveře, sklo, zámek, vložka aj.), nic si u ní neobjednám. Že prý tedy připraví do druhého dne objednávku a zavolá nám. Samozřejmě, že nezavolala. Jitka to pak musela vykomunikovat napotřetí. Já bych u toho hrozně křičel a nadával :D. Mrzí mě, že některé firmy mají takové zaměstnance, které bych já asi už dávno vyhodil. Kazí prostě kšeft. Fajne. Dveře došli asi za dva týdny, což pokládám za malý úspěch a překvapivý zázrak. Zorganizoval jsem tedy v době volna malou převozovou akci. Dveře jsme s Grystygem nakládali jako Pat a Mat. Měli jsme Opel Astru Kombi, ale místa nazbyt moc nebylo na dvoje dveře. Nakonec se nám to nějak povedlo. Já seděl nakonec vzadu a rameny jsem dveře podpíral, aby nedošli k úhoně. K úhoně samozřejmě došlo. Na jedněch dveřích je fólie uprostřed prasklá a promáčklá, ale naštěstí to není moc vidět. Myslel jsem si, že dveře čapnu a vrznu je do stávajících pantů a bude. Až pak mě došlo, že to tak jednoduché nebude. Samozřejmě nové dveře se musejí seříznout na správnou délku! Jenže podlahy u nás doma jsou jedním slovem různé. Mají různý sklon v různých místech. Manželka a Grystyg zařizují, díky mojí občasné sociofóbii, truhláře. Ten další den přijel, změřil potřebné a odjel. Já jsem musel na druhý odvoz zase zpracovat Mártyho, protože s Grystygovo autem jsem to už nechtěl znovu pokoušet. Márty má pěkného VW transportéra. Sice má uvnitř malou dílničku na kolech, ale dveře se tam vešli. Truhlář udělal řízy řízy, za stofku. Vezu dveře domů a začíná hra o několika dějstvích. Očištění pantů od nánosů různých vrstev barev, špíny a všeho. Poté přichází na řadu štelování pantů na dveřích. Musí být otáčkami vyladěny tak, aby se dveře dali dobře zavřít. Je tu několik rovin, možných řešení a mnoho kompromisů. Panty po zavření dveří nesmějí tahat anebo se napínat, to je jen známka toho, že je tahle poloha prostě nevhodná. Otáčkami horním a dolním pantem se dá vyladit sklon dveří vpravo/vlevo - což může pomoci při dření dveří nahoře anebo o podlahu. Prostředním pantem (samozřejmě adekvátně s horním a dolním) se ladí odsazení od hrany futer. Dveře nesmějí nikde drhnout o podlahu, je nutné je zavřít a otevřít dokořán. Nakonec se mi jedny dveře povedlo náramně usadit. Musel jsem jen zpilníkovat vnitřní stranu rámu dveří od přílišného nánosu barvy. Druhé dveře byli větší ořech. Až nakonec došlo ještě na hoblík. Bohužel levné dveře neměli u spodního pantu správnou definovanou vzdálenost od předchozího pantu. A tak mě dveře seděli dole na pantu na doraz, ale na ostatních dvou chybělo cca. asi 2mm k dosednutí. Měl jsem na výběr. Srazit anebo zpilovat spodní pant o 2 mm. Obrousit horní vnitřní hranu futer o 2mm anebo zhoblovat horní stranu dveří o 2mm. Logicky jsem si vybral variantu poslední. I po hrubém zacházení s mnou předem zakoupeným novým hoblíkem o šířce 24mm, tato drobná násilná úprava není poznat ani vidět. Dveře pak sedli jako prdel na hrnec. Osadil jsem kliky a šup, bylo hotovo. Ještě jsem máznul každý pant trochou vazelínky. Paráda. Zkuste si někdy cvičně 30x až 40x nasadit a vysadit dveře z pantů :D.

Filmečky

V poslední době mě zaujali filmy dva. Jeden z nich jsem viděl včera. Jmenuje se Milionář z chatrče. Další podařený filmeček Dannyho Boyle, režiséra takových filmů jako byl kultovní Trainspotting, super sci-fi Sunshine, anebo vynikající Pláže. Milionář se může těmto filmům svým zpracováním a podáním skvěle rovnat. Bohužel nejsem až v takové euforii jako ostatní recenzenti, protože podobná témata a jejich způsob vyprávění není zase nic až tak neočekávaného. Navíc i moje manželka si dokázala odvodit konec filmu už 15 minut před jeho filmovým vyvrcholením. Tím nechci nijak snižovat Jitčiny kvality, ba naopak je to signál toho, že film byl výborný a ona se vydržela dívat až do konce, což se často nestává (tak jsem to myslel, prostě je někdy hrozně unavená a teplíčko pod dekou na gauči jí prostě, stejně jako mě, odrovná – pokud jde o film, který si neudrží naší pozornost). Faktem je, že to neotřelé z našeho evropského pohledu je to, kde a s kým byl film natočen. V podstatě je to západní film, natočený kompletně v Indii se vším všudy. Nechci pitvat děj filmu, ten se musí vidět a příliš od něj zase nečekejte. Každopádně jako celek působí film velice vyrovnaně. Film se sice nevyhne několika pořádným „oslím můstkům“, ale to se dá překousnout. Výkony mě neznámých herců jsou vynikající, dialogy v pohodě, výprava super a hudební doprovod takový, že si budete notovat hopsající nohou do rytmu. Zejména „videoklip“ cesta vlakem v první třetině filmu. Prostě úžasné a bomba –dát si kouř a koukat! K filozofii a zamyšlení je tam jen několik momentů, které nejsou dějem filmu, spíš ale jeho kulisou. Našince to šokuje. Prostě je to parádní pokoukaná, místy legrace, místy úžas, tu a tam malé drama a jedna lovestory. Takhle nějak si „představuji“ Indii :o) a hlavně dobrý film na který jít do kina! Dávám 9/10.

Tím druhým filmem je bijáček Rocknrolla. Režisérem je neméně slavný Guy Ritchie, mistr filmů jako byl třeba super zamotaný a nejlegračnější krimi všech dob - Podfu(c)k, anebo neméně dobrý, podobný, ale dřívější, už přes deset let starý film – Sbal prachy a vypadni. Je vidět, že tomuhle chlápkovi jdou točit pořád stejné filmy a pořád stejně dobře mu to vychází. Rokenrola přesně zapadá do stejného stylu jako jmenované filmy a bude vás dobře bavit. Zajímavůstkou tohoto kusu je i obsazení hlavní „vedlejší“ role. Tu hraje nám všem dobře známý Karle Roden, jehož výkon však považuji za slabší a tak trošku, nevím proč, mě jeho hraní  rušilo a moc nebavilo. Příběh nemá cenu vykládat. Točí se okolo všeho, co se děje v takovém správném anglickém „provinčním“ podsvětí. Dluhy, drogy, ženský, mafie. A kdože cože je to Rockenrolla? Jak definuje film na svém začátku. Každý si chce užívat. Někdo prachy, někdo fet, někdo má zálibu v sexu a sexuálních úchylkách, někdo si ujíždí na slávě. Ale správný Rockenrolla, óoo to je něco jinýho. Proč? Protože, Rockenrolla chce mít tohle všechno! Film bude dobrou zábavou a slušným odreagováním, pokud nechce nic moc složitého řešit. Dávám 8/10.

Psát si úvodník pro další příspěvky do mého blogu je pro mě vždy utrpením v tom smyslu, že se sám dokážu sebemrskat a trýznit kvůli tomu, že jsem sem již tak dlouhou dobu nic nenapsal. Dnes to budu mít možná jednodušší. Mám celkem pádný důvod/y. Událostí za poslední více jak měsíc bylo relativně dost. Ať už politických, životních anebo jen bezvýznamných pro všechny na celém světě s výjimkou mojí maličkosti…

Jak je to s tím WoW ?

To tuhle jsem se pobratříčkoval s Ibrahimem, mojim to bývalým kolegou z předešlé práce, vynikajícím člověkem a zejména rybářem :D. Nějak došlo i na hry a co z něj nevypadlo. Že prý paří, ještě s dalšíma mojima známýma z předešlé práce, WoWko… Tedy World of Warcraft, onu bláznivinu, které jsem se jako čert kříži záměrně dlouhá léta vyhýbal.   Věděl jsem proč. Však marně. Dostalo mě to. Je to jedna z nejnávykovějších her vůbec co jsem měl kdy možnost poznat. Já, odkojenec několika Isharů a Might and Magicků, zejména pak dílu VII: For Blood and Honor. Krotitel Morrowindu a občasný pařan Oblivionu, zarputilý fanoušek Falloutů a božského Planescape:Torment. Já, odpůrce Diabla. Dost dobře jsem věděl, do čeho to zabřednu. Mám zkušenost s Travianem a vím, že v mém věku nemohu již nikdy více obětovat tolik “lásky a času” pouze jedné činnosti, hrám. Ale mám to. Chtěl jsem to a tak si nemůžu stěžovat. Veškerý můj volný čas požral World Of Warcraft. Dostalo mě to, co asi všechny. Onlajnovost. Ono chodit po virtuálním světě sám a s někým, je setsakramentský rozdíl. Navíc, skutečně jsem již dlouho neviděl tak propracovanou a relativně nenáročnou hru jakou je Wowko i když se jedná o poměrně starý titul. Rozměr příběhu, možností, kombinací, zážitků a i vlastní rozloha světa se nedá prostě porovnávat s dnešními jednokvaškovými hrami (bohužel což platí třeba i na takový Fallout 3). Konečně si můžu v RPG projít pořádnej dungeon a skutečně se bát o svůj zadek. Navíc tuhle emoci můžu sdílet s někým, koho znám. Zajímavě předpokládaným fenoménem tohoto druhu her je i navazování nových kontaktů, komunikace. Z těchto her nelze vyloučit moment, kdy ve chvilce nejtěžší, jde někdo kolem a pomůže, anebo se jen baví tvojí situací. Myslím si, že pro sociální, různé psychologické –patické výzkumníky se nabízí prostor k analýze lidské nátury a duše (já vím, nelze čekat od většiny nic závratného). Zajímavé je, že tuhle hru třeba hraje hodně tatíků, jako jsem já, stejně tak i “dětí”. Mnohdy jde rozdíl poznat napoprvé, ale mnohdy jen stěží anebo vůbec ne. Zažil jsem okamžik, kdy jsem narazil na postavičku Level 35 z Hordy co si na mě jako na 15tku jen tak z legrace vyšlápla… Bohužel pro něj, jsem akorát komunikoval s člověkem level 70 z Aliance.    Než se na mě postavička Horda Lev30 vyřádila, z ničehož nic, byla už už skoro mrtvá do dvou vteřin. Najednou absurdní situace… já domlácenej, horďák domlácenej a třetí postava lev70 vedle mě. Co teď. Můj ochránce začal psát horďákovi hlášky typu – a teď se mu omluv, což samozřejmě byla jen legrace, protože obě strany spolu nemohou komunikovat, resp. mluví každá “jiným jazykem”, což se na venek zobrazí jako klikyháky písmeny v obláčku nad postavou. Chvilku jsme na sebe všichni čučeli a láteřili. Já pak udělal pár kroku směrem k horďákovi. Z ničehož nic se asi zřejmě fakt už lek a dal se na zbabělý útěk s nějakým lamentováním… Poděkoval jsem svému ochránci a začali jsme víc “kecat”. Bylo skoro půl třetí ráno. Probrali jsme kde co. A pak došlo i na věk a jemu bylo panečku 16!!! a jak jsme si pokecali…  Necítím potřebu komunikovat s dnešní mládeží, asi bych jim byl zřejmě i za trapáka… ale tenhle rozměr online hra maže. Je to skutečné R(ole)P(laying)G(ame). Kdo chce, může mě potkat na Valhalla-team. Jsem tím skutečně zasažen a tuším, že ještě asi chvilku budu. Trošku mě mrzí, že tohle je svět, kde dvě hodiny herního času naprosto nic neznamenají, a aby byl člověk skutečně uspokojený s herním výsledkem, potřeboval by si vzít dovolenou anebo hrát spoustu měsíců pravidelně denně několik těch hodin. Jenže spousta příběhů ve hře si žádá víc. Takže 3x pozor!

Claudia a její půl rok

Ano, ano. Je to už dnes více jak půl roku, co se náš mazlíček a miláček narodil. Co už asi tak umí? No hrozně moc se směje. Známe s mamkou Jitkou už zaručené finty a recepty jak z toho tvora vyloudit úsměv a nějakou tu radost. Přes všechny potíže a trampoty se nám v celku vede moc dobře. A máme už nádherné náušničky. S modrým kamínkem. Jsme šťastný a to nevýslovně. Jsou tu sice jisté komplikace, temné a těžké chvilky, kdy jsme například před vánocemi málem přišli o nervy – kdy to naše zlatíčko každou noc co noc doslova ječelo co každou hodinu. Tuto situaci jsem zhodnotil jedenkráte slovy “Ta holka potřebuje dostat pořádně nažrat”. A tak se i stalo. Nastalo i období, kdy byla “přejedená”, pak zase nejedla a pak jedla hrozně málo. Začínám se v tom ztrácet, ale jediné co je jisté, že vliv měsíčního úplňku má stejný vliv na naší holčičce jako minimálně na mě. Mám vypatlaný a neklidný spaní, a naše holčička nejí, nebo jí něco je (průjmík, zácpa anebo obojí). Z té optimističtější stránky jsou zde vidět náramné pokroky v oblasti sociální. Začíná komunikovat, sice ne slovy (i když takové “a jé je” anebo “hele” samozřejmě potěší), ale řevem, pískáním, mroukáním a i jinými zvuky. Už se nám začíná, tu a tam, sama vzdalovat z vymezeného prostoru známého pod jménem “playground”. Umí zhasnout světlo v pokoji a otvírat a zavírat mikrovlnku. Všechno ohmatá a zejména ocumlá (ráda si čte noviny a občas jí dávám i nějakou tu mojí korespondenci, například CEZ, zaplacené složenky apod.). Přejeme si s Jitkou, aby si už uměla sama sednout, ale to po ní samozřejmě chceme moc. Takhle malé škvrně nemůže ještě samo sedět. Žmoulá rohlík. Koprovku s knedlíkem jí ještě nedáváme, jako někdo jiným dětem v jejím věku, ale jídelníček se jí zpestřuje. Pořád jsou to ale jídla, která bych já, vyhlášený gurmán, zaručeně nejedl (kromě ovocné přesnídávky). Osvědčilo se nám papání (zejména kaše a vařená zelenina apod.) od pana Hippa anebo Nestle, zatímco Hamánek výrazně ztrácí ve všech oblastech, ale to není dogma. Zítra může být zase všechno jinak. Mlíčko je stále na bázi Beba Nestle. Jsme na stupni dva. Plenky razíme Pampers Active Baby (bohužel ekologie jde stranou). Je v tom hrozně peněz v takovém miminku. Jituška, ač to není její styl, objevila tuhle šlágr bazar a koupila dvě věci. Krmící židličku (beztak ještě jednu objednala novou na internetu) a nějakou stojací hrací oporu pro miminka, což ale momentálně vůbec zatím ještě nepotřebuje. Já se byl v bazaru čuhnout, co by se hodilo mě.

Fritzlovna

V tom bazaru jsem si byl hlavně očíhnout případné vybavení mojí sklepní místnosti, známou již pod jménem Fritzlovna (možná nedůstojný, ale o to víc černohumorný název). Během vánoc a dovolené jsem si bláhově myslel, že jí stihnu dodělat. Nedodělal. Ale to nevadí. Stihl jsem alespoň dousadit se sousedem Milanem dveře a dozdít tu zeď. Trošku jsem tam i uklidil, takže to tam teď konečně vypadá už nějak k světu, i když to obyvatelná místnost ještě ani zdaleka není. Myslel jsem, že se mi ozve Karel K. s elektrikou, ale taky je zřejmě nějak vyřízenej a tak se neozval. Já na to nechvátám. Jsou mrazy a tak se stejně nedá nic moc dělat. Ale už se moc těším. Procházel jsem se po tom bazaru a na růžovo si v myšlenkách maloval, jak se tam dají tyhle křesílka a jak moc bude se tam vyjímat tenhle věšák. A tuhle skříň dám do rohu. A tyhle poličky zase na druhou zeď… Během zedničiny jsem opět získal další neocenitelné zkušenosti. Jsem rád, že si to tam můžu zkazit, ale nakonec to bude, myslím že, vypadat dobře. Vím za ta léta, že pokud mám vizi v hlavě, pokud se mně myšlenka v hlavě zobrazí ve formě hotové věci, jsem si stoprocentně jistej, že to půjde… Jen co mám v hlavě nějakou nejasnost, anebo obavu, vím, že budou problémy.  Pokud jsou takové obavy a nejasnosti další myšlenkou rychle odsunuty, vím, že to nebude takový problém, a když se na nich myšlenkově zaseknu, tak vím, že se do  toho nemám raději moc pouštět, resp. mám si přijít s jiným řešením. Faktem zůstává, že člověk se učí jen děláním dalších a dalších věcí. Což je pravdivé klišé. Už se nemůžu dočkat, až si tam s klukama uděláme kolaudačku. Dneska jsem byl koupit zámek do dveří. Otřesnej příběh se šťastným koncem. Firma Woodcote. Vyjádřil jsem svoje přání. Chvíli hledali v počítači (tuhle část vždycky hrozně miluju…) a pak mě raději poslala do skladu přímo… že prý mají, ale neví přesně co. Uff. Pán ve skladu milej to člověk, snažil se, rozjel přede mnou tři bedny se zámkama do dveří. Našel na FABku, nechci. Našel malé anebo velké, nechci. Našel ten co potřebuji, ale neměl klíč. Našel ten co potřebuji ale pouze pravý, bez možnosti jej otočit. A pak jsem to už raději vzdal. Šel jsem do jiné prodejny, ve své podstatě větší kovomat. Za úět minut jsem byl venku s tím co jsem potřeboval. Bez keců, bez hledání. Taková prodavačka “babička” mě skutečně profesionálně poradila, rychle, věcně. Byl jsem v údivu! Tak to mám rád. Cena 119,- Kč. Proč ne. Jen mě překvapilo několik dalších věcí. Předně vložka se jmenuje správně zadlabávací zámek. Za druhé člověk musí mít několik rozměrů předem naměřených, což jsem měl, ale někoho to může zaskočit (jako celková výška zámku, rozteč mezi osou kliky a otvoru na klíč, výšku zámku bez příruby,  zápustnou hloubku - zádlab. Musí vědět jestli normální, dózickej anebo fabkovej. Provedení protipožádní, WC apod. Prostě je okolo toho celá věda. Kdo by to byl řekl. :D

Události u nás…

Prezident Klaus se před svým novoročním projevem srandovně kejklá (bez cenzury!) a podřepuje, tleská rukama a vůbec, chová se jako “normální” člověk. Taky blbnu, když jsem nervózní a skrývat to nemá cenu. Jsem to já a nikterak moc "nahý” si u toho nepřipadám. Mám “rád” svůj tik v noze, nepříjemný to zvyk. Houpám si samovolně nohama, okopávám zeď, poskakuju si s ní a tak podobně… Když přemýšlím anebo telefonuji, tak se uvolním během chození, kdy jsem schopen projít celým bytem a nijak nerozeznat, že jsem jím prošel sem a tam už 2x. Při poslechu hudby se mi nohy ani sami nejsou schopny zastavit. Nemám nad nimi kontrolu, “skoro”. Ostatně příběh z práce… Kopu si tady do zdi, tluču nějakej kód, poslouchám muziku, což tohle všechno = velký akce s nohama pod stolem. To tuhle přišla celá vyděšená kolegyně s očima na vrh hlavy z vedlejší kanceláře, a ptala se, co to tu dělám. Že slyší nějaký pravidelný ťukání na zeď a že si snad i v jednu chvíli myslela, že dělám to... Samozřejmě jsme se tomu spolu celkem zasmáli, když zjistila, že si poťukávám do rytmu hudby špičkou boty do zdi. Ale vraťme se ke Klausovi. Česká televize jej natočila a odvysílala záběr, kde se nic podle mě neděje. Pak ten záběr vystřihla ze svého i-net archivu. Přičemž proklamovala, že došlo k pochybení a že pan prezident byl natočen a odvysílán proti dobrým mravů, a že potrestá kde koho. Jednoznačně nesouhlasím. Nemá cenu se zde přít proč co a jak. Protože na posouzení situace člověku stačí mírný, spíš žádný, odstup a sedláckej úsudek. No prostě sebou Klaus mrskal před kamerou, no a co. Jenže naše korektní připosranost vede tuhle civilizaci do prdele. Zavádí se skutečně cenzura, mění se obsahy, korigují se informace a vydávají prohlášení, která s reálnou situací nemají vůbec co do činění. Tohle “západní” myšlení a snaha o korektnost i v absurdních případech předurčuje naší “západní” civilizaci k zániku. Neumíme se sami sobě zasmát, neumíme se někomu vysmát, což je skutečně lidská vlastnost. Radost, smích a legrace uvolňuje napětí a mnohdy nám dává najevo, že to prostě nemá cenu. Každý se rád směje hlavně tomu druhému. Ale proč ne, když je to srandovní, panebože světe!!! Humor je relativně jednoduchá a neškodná záležitost. Pokud někdo visí za kalhoty půl hodiny vyslečenej na lanovce a ukazuje svoje ohanbí celé sjezdovce, no tak pane jo, je to k smíchu. Chápu, že tomu dotyčnému je to nepříjemné (mě by bylo taky), ale o tom jsou srandovní situace… baví zejména ty druhé, a ty se tomu smějí pouze potud, pokud je to sranda a neteče krev a nejde o život. Ale i pak je tu prostor pro humor černý až morbidní. Nelze tomu zabránit. Smích je vcelku přirozená záležitost. Míra je u každého nastavena trošku jinak. Ale proč by měl být všeználek, principus, světoplavec proti proudu, a pan “čekám konečně na to uznání mé nezměrné geniality” –> Klaus, právo na to “zařídit” si (a on to skutečně zařídil, protože kdo jiný?) korekturu legrace na jeho účet? Copak on není člověkem? Copak on je nadčlověk se vší tou pseudo vážností a dokonalostí? Snahy o to překrucovat, zamazávat a likvidovat informace vedou k lidské nesvobodě. Bez volného přístupu k informacím vzniká nevolnictví a elitářství. Tohle je Klaus, jiná sorta člověka, nedoceněné elity… pro mě osobně však ne, a na tenhle názor mám právo. Dvakrát, když mi jej jeho chování a vystupování tohle neustále potvrzuje. Prostě se kejklá jako starej dub ve větru, no a.

Došel nám plyn… málem

Naše bytovka dříve topila spolu. Dva kotle pro dva byty nad sebou. Už vidím naše podsousedy (doslova i obrazně) jak se večer potměšile smějí u nového satelitu při chrupkání chipsů a při sledování nováckých zpráv o plynové krizi. Jak jsou ty “chytrý” nahoře blbý, že si pořídili ten plyn. Mám pro ně nachystanou odpověď. Třeba, že nemusím každý den chodit do kotelny, špinit se s popelem a štípáním dříví (jim to ale nevadí, oni popel nevynáší, kotel nečistí a dříví štípají třeba i v osm večer). Že se v noci nemusím budit zimou, a když ráno vstávám, užívám si luxusu programovatelného vytápění. Že nemusím v bytě topit, když doma nejsem a když třeba přijdu, mám “zatopeno” za pár vteřin. Že nevypouštím další smrady z komína, kterých je naše piďi město plný, že se nedá večer vyjít ven (nejsem cimprlich, ale skutečně se nedá jít ven, to černo a mlha venku zabíjí). Náš plynový kondenzační kotel Vaillant je relativně vysoce moderní a účinný oproti zdevastovanýmu Dakonu DOR 24, který má zničenou regulaci, je zadehtovanej, má popraskanej rošt a roštování je zničené a tak podobně. Ani peněz ten plyn nestojí tolik, kolik si sousedé myslí. Za topení “na půl” s nimi jsem dával cca.3800,- za uhlí a cca. 2200,- za dřevo. Bratru sezóna za 6000,-. Ale bohužel mi byla pořád zima. Ráno byla kosa, pořád jsem se špinil v kotelně. Když podsousedům ruplo v hlavě, měl jsem celej den v bytě zimu a večer tak okolo 22h bylo v bytě najednou 26°C. Na spaní prostě paráda. Nyní mě sezóna vyjde asi na počítám 12-13 tisíc. Ale mám v tom ohřev teplé vody a plyn na vaření. Ušetřil jsem za elektřinu na bojleru. Náklady jsou obdobné asi jako na vytápění ústředním topením ve městě. Dříve “topili” “víc” oni… asi tak že, přes týden šli v 16h (někdy až v 18h) zatopit a pak maximálně 1x, nebo vůbec, přiložit okolo 19-20h, toť vše. O víkendu jsem já na oplátku topil už od rána cca. 9-10h a pak jsem pravidelně přikládal až do 22h. Takže bylo teplo celý den. Vzhledem k tomu, že jsem celkem rozumnej, pravidelně jsem kotel o víkendu čistil a vynášel i saze z komína. Jenže pak už tam sousedé chodili i v týdnu méně a méně, a já více a více i mimo víkendy. Několikrát jsem je upozorňoval na to, že odpadky patří do popelnice a ne do kotle. A na argument, že je popelnice plná jsem jim řekl, že mají odpad třídit a pak bude plná jenom odpadku, nikoli beden, sklenic a plastovejch flašek a kelímků. Jim to samozřejmě nevadilo. Když mě viděli zametat v kotelně bordel po nich, tak se smáli, až se za břicho popadali. Naštěstí mě plyn od tohoto martýria osvobodil. Máme malou holčičku a nejsem schopnej si představit, jak bych v zimě zajistil teplo tak, aby ti hajzlíci ze spoda situace nevyužili. Je mi jasné, že kdyby věděli, že já topit musím kvůli malé (ve své podstatě se na to už těšili), tak oni by si už zatopit nikdy více nešli. Přestal jsem tohle řešit… díky bohu. Z druhé strany je faktem, že plyn jako cenná komodita, je nástrojem jiné vůle – z ruska. Stal jsem se otrokem na druhé straně. Když se jim bude chtít, tak s námi rusáci zatočí. Neustále to ukazuje na povahu ruska, a ti všichni obhájci komunismu, bratříčkování s ruskem apod. zde mají jeden naléhavý důkaz. Důkaz toho, že rusovi se věřit nedá. Každý by to pocítil, někdo už to pocítil na vlastní kůži (bratja na Slovensku, anebo Balkán). Dneska by se válka o Evropu skutečně vedla touto formou. Prostě vám to tady odstřihneme a nemáte ani ropu ani plyn. Uhlí vám dojde a co potom? Jaderky jsme si na “zelený” nátlak Rakouska zavřeli sami a tím to končí. Vezmem louč, zateplíme si okna a obydlíme jednu místnost. Pánové v Německu se budou trošku smát pod fousy, včetně kolegů z Francie anebo Anglie. Budou vést velkohubé řeči o tom, že se mají obnovit dodávky, ale ouha… to je asi tak vše. Neexistují nástroje, kromě čistě ekonomických (rusko nutně potřebuje prodávat), jak by Evropa přesvědčila ruského medvěda o tom, že má pustit kohoutky. Můžou si s námi dělat, co chtějí, a i to tak dělají. Naše “tvrdé” výhružky nemají praktického dopadu. Politicky korektní Evropa neumí být tvrdá. Když se skláníme před radikály, před komunisty, před kdejakou prdelí co se vylodí na pobřeží zaslíbeného ráje, Evropy… Evropané se skloní před vším a před kde kým, jen né před čím by měli a před kým by měli. Přiznejme si to. Evropa není silná. Je to jen spolek zemí, co si hrají na “silnou” Evropu a kopají vlastně jen sami za sebe.

Jak jsem potkal Medu

Meda je vyštudovanej malíř (umělec), který se tím ale neživý. V dobách, kdy jsme spolu kouřili veselou kopřivu, začal experimentovat s malováním psychedelických obrázků. Ať si kdo chce, co chce, říká, mě je jedno, že tomu kritika neříká obrazy a umění. Kde kdo z mojich přátel a známých má jeho některé obrazy doma, povětšinou zadarmo a vždycky jsou unikátní. Mě se tahle jeho forma malování vždycky líbila a co víc, všechno to byly jeho vize, jeho nápady a jeho barvy a techniky. Talent získal zřejmě po své mamince. Nedostávalo se mu jen onoho uměleckého vzdělání. Faktem je, že jemu by to bylo celkem jedno, kdyby se zřejmě nechtěl posunout dál. Přestal kouřit veselou kopřivu, přestal se už tolik smát a přidal na sarkasmu. Jeho dobré nápady se proměnili v divoké vize a nakonec doputoval cestou klikatou k poznání svého štěstí, po kterém tak toužil. Mezitím vyštudoval uměleckou školu, byl na vojně. Našel klid a mír v manuální práci, které se žádné nezalekne (narozdíl ode mě, i když je to trošku ještě jinak). Nehoní se za ničím a všem těm co se za něčím ženou se jen směje. Má to těžké v dnešním světě. Samozřejmě popis je to jen zevrubný a nelze pár větami napsat celý jeho osud, za ta léta, tak jak jej znám a jak jsem jej schopen vylíčit. Dlouho jsme se jen neviděli. Respektive poslední dobou, asi tak 5 let se vidíme skutečně jen sporadicky. Najdem si chvilku jak poklábosit a určitě si máme co říct. I když, on se změnil, já se změnil…a naše mladické lumpárny a spanilé jízdy jsou už jen hezkou vzpomínkou na léta, kdy jsme byli parta. Píšu zde o Medovi v souvislosti s tím, že jsem ho potkal pár dní před vánoci u nákupního centra (jeho Medu, u nákupáku :D). Povídal mi, že teď dělá něco se štukem a omítkama (jestli je to i umělecké jsem nezjistil) a pak říkal, že pořád něco maluje. Výstavu má momentálně v KT v čajovně (asi té jedné co tam zbyla u hradeb, tuším, že tam jiná už asi není). Prý je tam i něco na prodej. Svěřil se mi, že jsou pořád lidi, co chtěj pořád něco namalovat “tak a tak a to a to”. Ale on, že jim sere do huby, a kašle na ně, protože on neumí a nemůže namalovat něco “tak a tak a to a to”, jak by si to oni představovali. Umění je obor tvůrčí a i ta inspirace je jen mlhou, která vede ruku malíře, sochaře anebo spisovatele. Říkám mu na to, že mi to přijde jako v tom filmu Vesničko má středisková: “Jak se mi něco nelíbí, tak to nedokážu namalovat…”. Přesně… a když se dneska podíváte na ty kancelářský myše z Bruselu, jak čučí na tu naší “oslazenou” plastiku Entropa, co jim visí ve floaye Rady Evropské unie… Musím se smát… Chudák pan Vondra, jak ze sebe koktá, že Bulhaři nejsou jenom Turecký záchod a Belgie není jen bonboniéra, Rakousko jaderka na zelené louce, a že tohle vlastně nebylo zadáno… a vysvětluje ulepeně, že se všichni nechali napálit mystifikační realizací. To co je na té plastice je ale velice srozumitelné, přesně podle názoru obyčejných lidí, každý to chápe… a vzkaz těm co tomu šéfujou… Nebuďte tak upjatý, uvolněte se, buďte lidský, zasmějte se tureckému sraní v Evropě. Není to dost umělecké a politicky korektní… jasně, je v tom navíc nějaká blamáž? Ale to je to, oč tu jde. Nelze malovat hezky vošklivé věci. A přijde mi to jako z té ukázky Vesničko má středisková. Evropští byrokraté: “Jestli chcete trefit ty okapy, tam mi ještě trochu té zelené zbylo”. A umělec David Černý na to: “Kdepak, to bych nesved, jak se mi něco nelíbí…” :D.

Témat je samozřejmě víc, rád bych se ještě rozepsal, ale tím bych jen odkládal tenhle post a Vás o čas. Takže někdy příště?